Rozhovor Pavla Žwaka v Lidových novinách, otištěno 9.1.2010
Lidé v Africe vědí, že fotbal je pro ně často jedinou šancí, jak uniknout všudypřítomné bídě, říká koordinátor projektu Fotbal pro rozvoj Pavel Žwak po měsíční zkušenosti ve slumech keňského Nairobi.
LN: Co se vám vybaví, když se řekne fotbal v Africe?
Spousta nadšených tváří, to je první asociace. Vybaví se mi národní hrdinové, protože fotbal v Africe je hodně posvátný. Každý fotbalista, který se dostal do nějaké zahraniční ligy, je tam něco jako ztělesněný bůh. Těžko se to vyjadřuje slovy. Fotbal v Africe je fenomén. >> celý rozhovor zde
O víkendu 18.-20. září 2009 proběhl v Kosteleckých Horkách „Hodnotící víkend“ projektu Fotbal pro rozvoj. Byl určen studentům, kteří se osobně účastnili červnového programu v různých regionech Česka.
Jak viděli víkend samotní aktéři se můžete dozvědět z reportů dvou účastnic - Hanky Vackové z gymnázia Olomouc - Hejčín a Dominiky Scholzové ze Sportovního gymnázia ve Vrbně pod Pradědem. Za jejich příspěvky děkujeme!
Hanka Vacková:
“Sešli jsme se každý z jiného koutu republiky a nadšení pro Keňu a fotbal nám rozhodně nechybělo. A i když se nás ze slibovaných třiceti účastníků dostavilo nakonec jen deset, stálo to za to.” >> přečíst celé (pdf 88,3 kB)
Dominika Scholzová:
„V pátek 18.9.2009 jsme se krátce po obědě vydali na zajímavou a dlouho očekávanou cestu z Vrbna do Kosteleckých Horek u Chocně.Vzhůru na hodnotící víkend projektu Fotbal pro Rozvoj 2009. Myslím, že jsme nezklamali v ojedinělosti, veškeré vlaky měly zpoždění a my…“ >> přečíst celé (pdf 24,4 kB)
autor: Jiří Hájek - olomoucký koordinátor projektu, ARPOK
Letošním rokem Sdružení dobrovolných aktivit INEX opět pořádalo přípravný víkend pro budoucí účastníky projektu Fotbal pro rozvoj. Stejně jako v předešlých letech se i letos o víkendu 24.-26. dubna sešli ve školícím středisku INEXu v Kosteleckých Horkách u Chocně zástupci regionů a středních škol zapojených do aktivit našeho projektu.
Toto pravidelné setkání pomáhá seznámit studenty zapojené do projektu s veškerým děním kolem jeho realizace, přibližuje současnou situaci v Keni, slouží jako prvotní krok k seznámení se a zahájení bližší spolupráce v rámci regionů, hlavně ale připravuje účastníky na samotné červnové setkání s keňskými kolegy. To je ostatně pro naše studenty asi největší výzva, a přípravný víkend si klade za jeden ze svých cílů jim tuto situaci usnadnit.
Do Kosteleckých Horek jsme se začali sjíždět během pátečního odpoledne. Už samotná cesta do Horek, kdy byl linkový autobus obsazený takřka výhradně návštěvníky přípravného víkendu, napovídala, že půjde o výjimečnou akci a to ne jen co do počtu účastníků. V bývalé obecní škole se nás nakonec sešlo několik desítek mladých a očekávaní plných lidí. Nejprve bylo samozřejmě zapotřebí se trošku zabydlet a rozkoukat. Protože šlo pro mnohé o první bližší setkání s Fotbalem pro rozvoj, připravily naše lektorky aktivity, které nám umožnily se navzájem představit a zjistit, co jsou vlastně zač všichni ti lidičky kolem. Bylo potřeba ale samozřejmě také zjistit nejen, co jsou tihle lidičky zač, ale také odkud jsou. K tomu nám pomohly prezentace studentů všech středních škol, kteří na přípravný víkend dorazili. Že zpočátku nebylo jednoduché se mezi nimi orientovat, naznačí jejich výčet: Humanitas Litvínov, Gymnázium T.G.M. Litvínov, SZŠ Olomouc, Sport. gymn. Vrbno pod Pradědem, Obchodní Akademie Bruntál. Gymnázium Bruntál, Gymnázium J. Škody Přerov a SPŠ Bruntál. Ani náš tým „realizátorů“ nezůstal s představováním pozadu a na závěr večera už jsme si tedy docela dobře mohli společně popovídat, aniž bychom se museli opatrně vyhýbat oslovení. J Jako pomyslný hřeb večera a důkaz toho, že „možná přijde i kouzelník“, byl pozdní příjezd koordinátora projektu Fotbal pro rozvoj v ČR Pavla, který i přes únavu z cesty ze zahraničí nezůstal stranou a hned se zapojil do dění v Horkách.
Sobotní dopoledne jsme věnovali společným hrám a také bližšímu seznámení se s náplní pobytu keňského týmu v Čechách. Abychom červnový týden strávený s Keňany měli co nejpříjemnější, rozhodli jsme se společně připravit pro ně takové volnočasové aktivity, aby byl prožitek z nich nejen co nejsilnější, ale hlavně sdílený.
K obědu jsme přikusovali delikatesu připravenou našimi šéfkuchaři, i když je pravda, že ne každý z nás si ji vychutnával. Potvrdilo se ale, že my lidé sníme opravdu všechno, třeba i smažené kořeněné červíky, zvláště když jsou tak bohatým zdrojem bílkovin. Odpoledne následoval fotbálek, kde se ukázaly budoucí hvězdy nejen mužského, ale také ženského fotbalu J Sobotu jsme ale také věnovali povídání o současné situaci v Keni a večer nemohlo chybět promítání filmu a táborák.
Ne všem se proto po dlouhém sobotním večeru chtělo ráno z postele, ale až na některé výjimky to nakonec přeci jen všichni zvládli. U nedělní snídaně nemohly chybět místní výborné choceňské jogurty, ale aby těch řečí o jídle nebylo příliš… Dopolední program byl volnější, dali jsme hlavy dohromady, podělili se o nápady na využití volného času při návštěvě Keňanů, pomalu se pustili do úklidu a po obědě už nás čekala dlouhá, ale prosluněná cesta domů.
Za INEX – SDA celý víkend připravily a zároveň se staraly o dobrou náladu lektorky Viola, Týna a Roman, ale ruku k dílu nezapomněl přidat ani realizační tým projektu zastoupený koordinátory z Olomouc – Jirkou a Dankou, tak hlavním koordinátorem Fotbalu pro rozvoj Pavlem Žwakem a jeho pravou rukou Martinou. Všem, kdo se na tomto báječném víkendu podíleli mnohokrát děkujeme a přejeme mnoho dalších úspěchů.
autor: Olga Vinduskova, gymn. Na Vitezne plani
„Tak co… co ten Tvůj… trefuje se do záchodu?“ vítá mě nejistě Bára, studentka Gymnázia Jana Patočky. Stejně jako já a několik dalších studentů z jejich a našeho gymnázia se dobrovolně nabídla ubytovat jednoho z „Keňánků“ při jejich pobytu v Praze.
Je pátek a je za námi první noc s naším hostem. Můj se jmenuje Philip Munyoki, je to milý a tichý 17tiletý kluk. Jeho snem je stát se profesionálním fotbalistou v Evropě.
Už první večer je zajímavý, cestou k nám domů se mu snažím všemi končetinami vysvětlit, proč nemám ráda množství aut, které zaplavuje Prahu. Nechápavě přikyvuje, ptá se jaké máme auto a jestli už umím řídit. Po odmlce se zajímá, jestli máme krále nebo prezidenta (to hravě zvládnu) a jestli ho mám ráda (kostrbatě nadávám na popírání globálního oteplování). Po porovnání volebních systémů ČR a Keni pálí Philip vítězný gól. Kolik má vláda ČR ministrů. Na chvíli se orosím a pak hbitě navrhuji zeptat se doma internetu.
Doma čeká máma i brácha. Jelikož dostali informace jen o tom, že přijede Keňan, ptají se ho odkud je, proč tu je, jestli je to tam opravdu tak špatný s vodou a jestli mají hlad. Je po cestě už hodně unavený, neumí vyškrábat z talíře polívku, dá si s chutí řízek s kaší, ale bez salátu. Zeleninu totiž nemá rád. O jídle nic neřekne, přičítáme to jeho únavě. Ještě na chvíli si s ním jdu povídat do jeho pokoje.
Je překvapený z množství lidí, kteří se po ulici vodí za ruce. V Keni rodiče své děti drží zkrátka. Vypráví, jak se musí plížit za tmy z domu a závidí nám naší volnost. Samozřejmě se zajímá, co tu mladé holky dělají, když otěhotní. Běžím pro slovník a dávám mu učenou přednášku o druzích antikoncepce. Philip je všechny zná, ale u hormonální antikoncepce jsou keňské dívky varovány před silnými vedlejšími účinky (pravděpodobně jsou k dostání jen starší pilulky s větším množstvím hormonů) a kondom mnoho mužů zkrátka používat nechce. Navíc se většinou tajně, ve tmě a ve spěchu o takových věcech nepřemýšlí. Je tak úplně normální, že 16tileté holky končí ve slumu těhotné. Mladý tatínek se k ní pak nehlásí, protože nemá, jak ji i s dítětem uživit. Philip to ale odsuzuje, říká, že the Lord by z nich nebyl moc happy. Potrat je samozřejmě v zemi, kde je hlavním náboženstvím křesťanství, nelegální. Philip je smutný, že ještě neměl žádné děvče a ptá se na nějaké triky. Hraju to do autu, holkám přeci nejvíc záleží na tom, jakou má kluk školu, zda je pracovitý, hodný a má nějaké sny. Dostávám od něj náhrdelník a tiše doufám, že to není způsob, jak se v Keni zasnubují. Oddychnu si až v pátek, když vidím podobné ozdoby i na ostatních studentech.
Ráno se probouzím do zvuku reggea. Nevzpomínám si, že bych Philipovi ukazovala, jak se zachází s našim CD přehrávačem, ale rytmus, který to dodává našemu ránu se mi líbí. Problémy vůbec neexistují. Když ale potřebuju, aby Philip začal trochu spěchat, musím reggea nemilosrdně utnout. Ani pak ale – stejně jako ostatní Keňané – spěchat moc neumí. Jako by v tom celoročním horku v Keni bylo nebezpečné příliš se hnát. Menší problémy nastávají, když si tohle „don´t worry be happy“ tempo ponechávají při občasných průtržích mračen i při „dobíhání“ MHD.
Ve škole se podle zákonu vrána k vráně utvoří jeden svahilsky a jeden česky ševelící tábor. Pocity jsou smíšené, až na výjimky málo jedí, málo mluví, málo se ptají, ale jsou milí. Přichází za mnou jedna holka, mírně na rozpacích. „ No u nás všechno v pohodě, akorát jsem teď trochu vyvedená z míry, někdo mi totiž řekl, že co si od někoho půjčí, tak to berou, jakou že je to už jejich a já mu ráno půjčila bráchovu drahou kšiltovku – tak jsem teda zvědavá…“ Na sucho polknu, ráno se mě totiž Philip zeptal, jestli mam iPoda a já jsem musela se zahanbením říct, že mám „jen“ MP3ku. Tu si ode mě vzápětí půjčil. Teda aspoň si myslím, že říkal borrow.
Keňánci se každý den objevují s novými kousky vypůjčeného či „vypůjčeného“ oblečení – do Prahy totiž většina z nich přijela jen s pár tričky, jedněmi trenýrkami a fotbalovou kombinézou. V pátek večer vyrážíme s menší skupinkou na diskotéku. Philip se tam těší, ale nakonec se nikdo z nich nenechá k tancování přemluvit. Říkají, že jsou unavení a taky, že na tohle neumí tancovat. Pryč ale nechtějí, užívají si své jedno pivo (víc nemají povoleno) a zdá se, že se baví. Panuje dobrá nálada a jako v každém dobrém filmu musí přijít malá zápletka.
V sobotu ráno mi Philip oznamuje, že si dneska vezme moje tenisky. Už je to třetí den, co nepoužil slovo please či thank you a jak jsem si všimla, místo otázky většinou používá oznamovací způsob. Uvrhá mě do přemítání o přemrštěném významu, který přikládáme těmto zdvořilostem. Snažím se uchovat si kulturní nadhled, ale když svoje adidasky vidím o pár hodin později na nohou jiného černouška, nemůžu se ubránit rozčarování.
Snažím se poskládat dohromady to, co o soužití Keňanů ve slumech už vím. V pátek nám vysvětlovali, že jsou ve slumu všichni jako bratři a sestry. Když někdo něco potřebuje, ale zrovna to nemá, jde do vedlejší chýše a tam si to „půjčí“. Druhý den může zase pomoci on tomu druhému. Jde tam o život. Z toho snad vychází i všechna specifika jeho mluveného projevu. Není čas za všechno děkovat a o všechno prosit. Kolikrát přeci prosíme o něco bezvýznamného, o čem předem víme, že to dostaneme (kapesník, svolení k něčemu, půjčení propisky) a z tohohle hlediska jen ztrácíme čas. Zdá se, že Philip hodnotil, jestli danou věc v daný moment potřebuji – pokud ne, nebyl důvod, proč bych mu to nepůjčila. Jsme přeci friends.
Ze stejného důvodu pro něj bylo nejspíš bezvýznamné hodnotit sám od sebe již prožité okamžiky (např. turnaj, seminář, diskotéka, chuť jídla) Hnána dychtivostí po zpětné vazbě jsem neúnavně kladla jednu otázku za druhou, až jsem se musela sama sobě smát. Po složitě vykonstruované otázce vždy totiž přišla jen několikaslovná odpověď či typicky nepřítomné „hm“ a přikývnutí.
Několikrát jsem se zkoušela rozmluvit i o takovýchto kulturních rozdílech. Svůj pětiminutový monolog jsem s upřímnou fascinací ukončila otevřenou otázkou typu „A co si o tom myslíš Ty, nepřijde Ti to taky zvláštní?“ a vrhla na Philipa pohled plný očekávání – nemohla jsem ale čekat nic jiného než stvrzující a mírně zdrcující „Hm.“:o) Podobně probíhaly i naše „dialogy“ o chudobě, o konzumu, o Češích a jejich hodnotách, o Praze a o mně. Musela jsem se smát a na chvíli jsem zvažovala možnost, že Philip ve skutečnosti neexistuje a já definitivně propadla samomluvě.
Mnohem víc Philipa trápilo, jaký dárek ode mě dostane. Mezi keňskými kluky se to totiž, jak řekl, stalo nejdůležitějším tématem. Někteří studenti totiž podlehli nátlaku a darovali svým černouškům něco dražšího (Mp3ku, značkové oblečení, boty,…) a tak jsem to trochu dostávala na talíři. Nakonec jsem svou Mp3ku a boty ubránila (jak těžce se mi to vysvětlovalo, když mě současně hryzalo svědomí), nechala jsem mu své džíny, mikinu a sandále a jako dárek koupila prázdná cédéčka, co si přál, a upletla mu náramek přátelství. Jestli se z nás ale stali přátelé to doteď upřímně nevím. Nedivila bych se, kdyby nemohl pochopit, proč jsem mu nemohla dát více drahých dárků. Rozdíl mezi tím, jak žije on a jak si žijeme my je totiž tak velký, že se zdá, že naše bohatství je nekonečné. Stejně tak mě se jen s vypětím všech tolerantně naladěných neuronů chápe, proč nemohl o něčem, co jsme spolu dělali říct, že to bylo fajn a že mi za to děkuje. Největší odlišnost tak nespočívala v barvě kůže ale v podmínkách, z kterých oba pocházíme. V tomhle směru to pro mě byla neopakovatelná zkušenost a rozhodně jí nelituju. Do budoucna bych si přála, aby se tyhle propasti ve způsobu našeho a jejich života zasypávaly. Ve skutečnosti totiž nemůžu podat jediný rozumný argument pro to, proč si zasloužím žít o tolik lehčeji než Philip. A je důležité, že tu byl, abych si to uvědomila.
autor: Jonas Jancarik Olo, super text. Pro nekoho mozna muze byt az prilis drsny a “deziluzorni”, ale (i podle vypraveni ostatnichi ubytovavajicich) predevsim pravdive, coz je na nem to nejcennejsi. Pro doplneni obrazu - ja jsem ubytovaval jednoho ze dvou vedoucich skupiny, 29 leteho George, ktery pracuje pro organizaci MYSA. Ta byla jiz dvakrat nominovana na Nobelovu cenu miru a pro kluky a holky ze slumu organizuje nejen fotbalove treninky a ligu, ale i kulturni programy, hudebni krouzky ap. - a prave tuto cast ma George na starosti. V jeho programech jsou stovky deti a ziskat cas na zajezd do Evropy ho stalo velke usili. George predstavuje v jistem smyslu protipol ke zbytku skupiny. Pochazi take ze slumu, ale diky programu norske vlady se mu podarilo stravit nekolik let studiem v Oslu a Bergenu. V Keni prosel nekolika vyssimi skolami - vypocetni techniky a hudby. U te nakonec zustal a k platu z MYSA si privydelava profesionalnim vystupovanim. Mezitim stihl hrat fotbal v proligovem Mathare United. Jeho kulturni rozhled je ohromujici a na rozdil od mladsich kluku se vypataval na ruzne veci temer porad. Snazil se srovnat kmenovou rozdelenost Keni s rozdily mezi narody v Evrope (”Takze jake jsou dalsi rozdily mezi vami a Moravaky, krome dialektu a oblibeneho piti?”). Jakoby se snazil nasat neco z tech hloubeji ukrytych a o to mozna dulezitejsich rozdilu ve vyvoji Evropy a Afriky. Demokracie v Keni podle nej funguje, ovsem omezeny rozhled volicu a jejich silna loajalita ke kmeni dostava k moci zkorumpovane a neschopne politiky. Mesto Nairobi se snazi podporovat investory mrakodrapu a zapomenout na slumy. (Jak jinak si vysvetlit, ze ze slumu se jiz nekolik let nevyvazi zadne odpadky?). Nicmene to, co George po kazdem katastrofickem popisu tamejsi situace nezapomel zminit, je nadeje. “Snad, za deset patnact let, to bude jine. Snad se lide budou citit Kenany a ne Kikuyu ci Luhya a svoji vladu si budou volit odpovedne.” K tomu ovsem nepomuze nic jineho, nez vzdelanost. S Georgem se ptam: “Ma smysl stavet fotbalovou akademii Barcelony za penize, za ktere se da postavit pet skol? Je spravne, ze dve tretiny kluku nemysli na nic jineho, nez karieru fotbalisty v Evrope? Je to snad chyba MYSA? A co se s tim da delat?” Kazdy at si odpovi sam. Nicmene je jasne, ze nadeji a budoucnosti Keni jsou predevsim takovi lide, jako je George. Clovek, ktery pochazi ze slumu a ma vuli a silu s nim neco udelat.
RSS
